Zpovědní zrcadlo – Postní kapky

† Postní kapky

Ježíšova výzva k obrácení a k pokání nemíří především na vnější skutky, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé. A vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se postoj pokání projevil navenek kajícími skutky.

Vnitřní pokání může mít rozmanité projevy. Písmo zdůrazňuje zvláště tři způsoby: půst, modlitbu, almužnu, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým.

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě smířením. – Odpouštíš každý den svým bližním? – Smíření je lék na tvé neklidné srdce.

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě péčí o chudé. – Pomáháš chudým? – Přednost má skutek lásky. Ale i finanční dar (almužna) může hodně pomoci.

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě konáním spravedlnosti a práva a jejich obranou. – Jsi spravedlivý k bližnímu nebo ho utiskuješ? – Myslíš jen na sebe (svoje práva) nebo jsi vnímavější k právům bližního?

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě vyznáváním vin bratřím a sestrám. – Dokážeš uznat chybu před druhými? Dokážeš se omluvit? Zvláště nejbližším v rodině?

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě bratrským napomenutím.  – Napomínáš své bližní s láskou nebo v hněvu či nadřazenosti?

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě revizí celého života. – Jak často před Bohem a s Bohem usměrňuješ svůj život?

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě zpytováním svědomí. – Zpytuješ své svědomí jen před zpovědí nebo každý večer?

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě duchovním vedením – Kým nebo čím si necháš ovlivňovat svůj život? Lze to nazvat vedením Duchem svatým?

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě přijímáním utrpení. – Snažíš se vnímat utrpení i jako hodnotu a prostředek kajícnosti?

Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě trpělivostí v pronásledování pro spravedlnost. – Vyhýbáš obhajobě víry z pohodlnosti či strachu?

Nejbezpečnější cestou pokání je vzít svůj každodenní kříž a následovat Ježíše.. – Každý den jsou těžkosti. My víme, jak s nimi naložit.

Naslouchá-li člověk svědomí, může slyšet mluvit Boha. – Věnuješ pravidelně čas zpytování svědomí? A to nejen před zpovědí.

Člověk musí být usebraný, aby slyšel hlas svého svědomí. – Rozmlouváš a nasloucháš Bohu v klidu nebo ve spěchu?

Výchova svědomí je celoživotní úkol – Snažíš se kultivovat své svědomí nebo se o něj nestaráš?

Moudrost – schopnost rozeznat, co je naše pravé dobro. – Snažíš se být rozumný? Pros Boha o víc, o moudrost.

Spravedlnost – pevná vůle dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří. – Nedíváš se jen na sebe a své potřeby?

Spravedlnost vůči Bohu se nazývá zbožnost. – Bůh si zaslouží tvoji zbožnost a tobě prospívá.

Statečnost – při obtížích zabezpečuje pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro. – Nenecháváš se často odradit překážkami od cesty dobra?

Mírnost – schopnost vyrovnaně užívat svořená dobra. – Neusiluješ přehnaně jen o dobra stvořená ale především o dobra věčná?

Hřích se vzpírá Boží lásce k nám a oddaluje od ní naše srdce. – Vnímáš hřích jako vzdalování se od Boha a vadí ti to?

Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona. – Varuj se těžkých hříchů, protože působí duchovní tragédii.

Všední hřích ponechává lásku „naživu“, ačkoliv ji uráží a zraňuje. – Nezvykej si na lehké hříchy, protože tě duchovně oslabují.

Opakování téhož hříchu plodí neřest. – Zápasíš vytrvale se svojí neřestí, i když je vyčerpávající?

Ospravedlnění je přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista. – Vnímáš, že spása je především nezaslouženým darem Božím než odměnou za tvé zásluhy?

Ospravedlnění nám bylo zaslouženo utrpením Krista. – Uvědomuješ si, za jak vysokou cenu jsi byl zachráněn?

Milost je Boží přízeň vůči člověku. – Vidíš Boží dobrotu ve svém životě? I když třeba procházíš zkouškami?

Milost je účast na životě Božím. – Jsi vděčný, že ses stal Božím dítětem a kráčíš k věčnosti s Bohem?

Všichni lidé jsou povoláni ke svatosti. – Odpovídáš na Boží milost osobním úsilím o svatost?

Náš mravní život nachází svůj pramen ve víře. – Je to víra v Boha, co utváří tvůj život nebo strach z Boha?

Naděje je důvěrné očekávání Božího požehnání a blaženého patření na Boha. – Očekáváš nebe a očekáváš ho radostí?

Ze zoufalství člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí, že mu pomůže. – Očekáváš pomoc Boží ke spáse nebo jen ke snadnějšímu životu?

Víra v Boží lásku zahrnuje povinnost odpovědět na Boží lásku upřímnou láskou. – Prožíváš svoji lásku jako přirozenou odpověď na Boží lásku nebo jako projev svého sobectví?

Klanět se jedinému Bohu osvobozuje člověka od sebelásky. – Prožíváš klanění Bohu jako lék na svoji sebelásku?

Klanět se jedinému Bohu osvobozuje člověka od otroctví hříchu. – Zápasíš s neřestí? Klaněj se Bohu a to tě posílí.

(Každé pondělí se doplní předcházející týden.)

Zpovědní zrcadlo pro děti

† Zpovědní zrcadlo pro děti

Vzpomeň si,

– kdy jsi byl(a) naposled u svátosti smíření

– jestli jsi vykonal(a) uložené pokání

– jak jsi splnil(a) své předsevzetí.

Přemýšlej, kterých hříchů ses od poslední svaté zpovědi dopustil(a). K tomu ti pomohou následující otázky nebo zpovědní zrcadlo v Kancionálu na straně 81.

Hříchy si napiš na papír, abys pak ve zpovědnici na něco nezapomněl.

Hlavní hříchy

Byl jsi pyšný, lakomý, závistivý, zlostný, mlsný, lenivý a vybíravý v jídle?

 

  1. V jednoho Boha věřiti budeš

Zanedbával jsi vyučování náboženství?

Pochyboval jsi o pravdách víry?

Zapíral jsi před jinými, že věříš v Boha?

Zanedbával jsi denní modlitby?

Modlil ses neuctivě a nedbale?

 

  1. Nevezmeš jména Božího nadarmo

Říkal jsi jméno Boží a svatá slova neuctivě?

Říkal jsi svatá slova ve zlosti?

Posmíval ses svatým věcem?

Přísahal jsi bez potřeby?

 

  1. Pomni, abys den sváteční světil

Byl jsi každou neděli na mši svaté?

Kolikrát jsi ji vynechal vlastní vinou?

Přicházel jsi na mši svatou pozdě?

Choval ses v kostele neuctivě?

Rušil jsi jiné?

 

  1. Cti otce svého i matku svou

Choval ses k rodičům neuctivě a hrubě?

Zlobil jsi je a zarmucoval?

Odmlouval jsi a vzdoroval?

Byl jsi neposlušný a neukázněný ve škole?

 

  1. Nezabiješ

Škodil sis na zdraví?

Chodil jsi v zimě málo oblečený?

Vydával jsi svůj život v nebezpečí?

Bil jsi jiné? Poranil jsi někoho?

Měl jsi na někoho zlost? Mstil ses?

Nadával jsi a posmíval se někomu?

Naváděl jsi jiné ke hříchu? K jakému?

Přátelil ses se špatnými kamarády?

Trápil jsi zvířata?

 

  1. Nesesmilníš

Poslouchal jsi rád neslušné řeči?

Mluvil jsi sprostě?

Díval ses na něco neslušného?

Četl jsi, psal nebo kreslil něco, co se nesluší?

Dělal jsi něco nemravného sám na sobě nebo s jinými?

 

  1. Nepokradeš 10. Nepožádáš statku bližního svého

Ukradl jsi něco? Doma, ve škole, v obchodě?

Chtěl jsi něco ukrást?

Ošidil jsi někoho?

Poškodil jsi nějakou cizí věc?

Vypůjčil sis něco a nevrátil?

Snažil ses nějak nahradit, co jsi ukradl nebo poškodil?

 

  1. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému

Lhal jsi? Uškodil jsi tím někomu?

Přetvařoval ses? Žaloval jsi?

Podváděl jsi při hře?

Sváděl jsi na jiné, co jsi provedl sám?

Mluvil jsi zbytečně o cizích chybách?

Pomlouval jsi někoho?

Povídal jsi o někom něco špatného, co nebylo pravda?

Zpovědní zrcadlo pro ženy a dívky

† Zpovědní zrcadlo pro ženy a dívky

Hřích je  zcela osobní rozhodnutí proti Bohu, popření lásky – tedy ne pouze  neosobní „přestoupení zákona“.

Těžký hřích je úplné rozhodnutí celé lidské osobnosti PROTI BOHU. Člověk se jím vědomě a chtěně odlučuje od Boha. To se nestává často – zvlášť když se člověk poctivě snaží Boha milovat.

I na tzv. všední hřích se však budeme dívat vážněji, budeme-li v něm vidět osobní rozhod- nutí proti Bohu. Právě tento hřích je překážkou našeho osobního vztahu k Bohu.

Bůh je vždy ochoten znovu zahladit beze zbytku náš hřích. Nestačí ovšem hřích odpustit. Je třeba také odstranit jeho příčiny a následky. K tomu je lidským rádcem a pomocníkem kněz. Od- puštění přijímáme skrze něho jako skrze zplnomocněného zástupce společenství – neboť současně se prohřešujeme také proti společenství. Zpověď nám nemá být jen odpuštěním a vyléčením z viny, ale především účinnou pomocí na cestě k Bohu. Má být naší vnitřní OBNOVOU. Najděme si tedy čas k zamyšlení. Dospělý člověk se nemůže zpytovat podle dětského zpovědního zrcadla. Toto zpovědní zrcadlo vám nechce ukázat jen to, v čem člověk může hřešit, ale hlavně cestu k pozitiv- nímu křesťanskému životu. Může vám sloužit k častějšímu zpytování (snad týdennímu), i když prá- vě nejdete ke zpovědi. Chce vám postavit osobní život na vztahu k Bohu, ke Kristu. Proto nebere za základ suché vysvětlení DESATERA, ale LÁSKU. Láska k Trojjedinému Bohu a k oslavenému Kris- tu, kterého potkáváme v člověku, ve společenství, ve světě a v sobě samých. Tak nechť zakusíte, co to znamená být křesťanem: prožívat vnitřní společenství s Kristem a věřit v existenci Pána ve světě a v lidech. „Nikdo z nás nežije pro sebe a nikdo neumírá pro sebe. Jestliže žijeme, žijeme pro Pána, jestliže umíráme, umíráme pro Něho. Ač tedy Žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.“

Vaše zpytování svědomí buď vždy hluboké a čestné. Nemusíte se ovšem zpovídat ze všech chyb, které na sobě objevíte. Vyberte si pro vyznání ty, které se vám zdají nejdůležitější a které vyznáváte nerady. Vaše zpověď bude tak osobní a tento výběr vám ukáže, co je největší překážkou vašeho spojení s Bohem.

První otázka nesmí znít: co je zakázáno?, ale „CO MI DÁVÁ BŮH JAKO ŽIVOTNÍ ÚKOL?“ Ke kterému konkrétnímu dílu mě volá? Odpovídá tomu moje chování? Protože být křesťanem zna- mená vnitřní společenství s Kristem, použili jsme pro zpytování svědomí texty z Písma svatého. Nezapomeňte však, že Kristův zákon spočívá v lásce – otázka po lásce musí být ústředním bodem zpytování svědomí.

„Mistře, které přikázání je v Zákoně největší? Milovat budeš …“ (Mt 22,36-40).

Snažíš se opravdu milovat Boha a bližního ryzím srdcem? Pak zůstáváš v Boží milosti a svět- le, i kdyby se ti sebevíc věcí nepodařilo. Tato opravdová láska pramení z čestné snahy vyplnit Boží vůli a sloužit bližnímu. Nemá nic společného s neskutečnými pocity. Hlavní věcí je, do jaké míry ve vás žije Kristus. Nejdříve se pomodlete k Duchu Svatému, aby vás osvítil – abyste bez příkras po- znaly své viny, správně je vyznaly, opravdově jich litovaly a účinně se rozhodly proti nim bojovat.

Proste o živé vědomí toho, že vyznání nemá smysl, jestliže člověk některé chyby zásadně nechce odložit. Proste o světlo a o milost, aby vás tato zpověď přivedla blíž k Bohu.

Láska k Trojjedinému Bohu. Bůh je náš milující Otec, chce nás vidět šťastné a ne nám ztě- žovat život. Pokuste se tedy v plnění přikázání a náboženských povinností vidět svou odpověď na jeho otcovskou dobrotu. Pak budete v sobě zakoušet jeho přítomnost.

„Kdo mne miluje, zachovává mé slovo – a můj Otec jej bude milovat. Přijdeme k němu a bu- deme u něho bydlet“ (Jan 14,23). Naše skutky mají své kořeny v našem smýšlení, v našem věřícím postoji. Musíme se vždy znovu ptát, je-li naše víra ještě správná a živá, je-li stále ještě základem neotřesitelné důvěry v Boha.

Utvářím svůj život z lásky k Bohu a z vděčnosti k Němu? Důvěřuji, že jeho otcovská dobrota ode mne nežádala nikdy víc, než mohu? Uvědomuji si, že Bůh mě postavil na místo, kde jsem? Mám odvahu věřit, že mohu to, co ode mne chce? Snažím se milovat Boha a sloužit Mu k Jeho cti a pro Jeho lásku – nebo na něho myslím jen kvůli své spáse? Jednám z lásky k Bohu, nebo abych byla oblíbena u lidí? Jsem Bohu vděčná za život? Za žvot z víry a z milosti? Mám důvěru k Boží lás- ce? Věším, že milující Bůh každodenně řídí můj život? Důvěřuji pevně v jeho milost? Nebo v obtí- žích hned zmalomyslním? (V závislosti na pozemské jistotě nebo na horoskopu?) Snažím se o osobní vztah k Bohu? Není moje víra nedospělá? Znám ji? Vzdělávám se v ní? Čtu Písmo svaté? Nezapírám víru z falešných ohledů? Vychovávám se k samostatnému myšlení a jednání v nábožen- ském a mravním ohledu, i když na mne tato samostatnost klade větší nároky? Modlím se pečlivě? Myslím na to, že modlitba je dýchání duše nebo se modlím jen v nouzi? Odříkávám naučené mod- litby nebo se obracím k Někomu, komu mám opravdu co říci? Promýšlím naučené modlitby? Jsem si vědoma, že základem hlubšího vztahu k Bohu je ROZJÍMAVÁ MODLITBA? Najdu si pro ni čas? Snažím se aspoň občas o vnitřní ztišení před modlitbou? Nespočívá moje modlitba pouze v mluve- ní? Snažím se též poslouchat a přemýšlet? Umím také děkovat nebo jen prosit? Modlím se i za ty lidi, kteří mi nejsou sympatičtí? Prohlubuji a rozšiřuji příležitostně svou schopnost modlitby (čet- bou, duchovní obnovou, návštěvou přednášky)? Jaké je moje vnější chování při modlitbě? (Zvláště v rodině, ve společenství?) Myslím na to, že i moje práce je modlitbou? Pokládám svaté za své vzory nebo jen za pomocníky v nouzi? Pomáhám šířit ve světě Boží lásku? Namáhám se trochu, nenásilně dávat svou víru dál? Jsem si přitom vědoma, že dobrý příklad působí víc než spousta slov? AVŠAK: nevymlouvám se na svůj „dobrý příklad“ jen proto, abych ve svém náboženském egoismu nemusela už nic dělat? Jsem v rozhodujícím okamžiku skutečně ochotná k činu? „Hleďte, jakou lásku nám Otec prokázal: máme být Božími dětmi a také jimi jsme“ (Jan 3,1). Snažím se o náboženskou dospělost a o dospělost duchovní? Mám odvahu řídit se v životě v živé víře svým svědomím? Odráží se můj postoj víry v modlitbě a chování nebo setrvávám v naučeném schématu „zbožnosti“ a zvyku? Jednám jako věšící?

Láska Boží ve slově.

Bůh působí ve světě skrze slovo člověka. Tak se naše lidské slovo stává CESTOU Božího po- selství člověku. Duch svatý – Duch Kristův – působí, že v člověku skrze člověka je božský život ve světě účinný. A tento Boží Duch působící v lidském slově je duch pravdy a jednoty. „Budu prosit Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstával na věky – Ducha pravdy …“ (Jan 14,16).

Uvědomuji si, že Duch svatý jako Boží síla působí ve mně a skrze mne? Modlím se k Duchu svatému? Myslím na to, že milost je účinná jen skrze mou vlastní připravenost? Prosím o sílu, abych dokázala všechny své schopnosti angažovat ve službě Bohu nebo očekávám „řešení“ od Boha? Záleží mi na šíření náboženských pravd? Modlím se za misie? Je to, co dělám pro apoštolát, úměrné tomu, co dělám pro své potěšení? Mlčím při náboženských diskusích ze zbabělosti? Po- kládám pravdu za jednu z nejcennějších hodnot nebo zřeďuji své pojetí pravdy nezdravou četbou a povrchními hovory? Zneužívám Boží jméno a slova, která má člověk vyslovovat s úctou? Jaký je můj postoj, vztah k odloučeným bratřím? Poškozuji je svými slovy, podezíráním, povýšeností? Po- kládám se za lepšího člověka – jen proto, že jsem katolička? Trpím rozkolem a odloučením? Je to i pro mne bolest a starost, kterou chci nést? Modlím se za jednotu křesťanů?

Láska ke Kristu.

Křesťan musí spojovat zcela osobní vztah k Bohočlověku, ke Kristu žijícímu ve slávě. Kristus je pro nás poutem jednoty s Bohem i s lidmi. Je skutečně v nás a skrze něho jsme my v Bohu. Hle- dám osobní společenství s Kristem? Jsem si vědoma, že Pán žije ve mně a že mě vyzývá k následo- vání? Snažím se vytvořit si četbou Písma svatého živý obraz Krista a osvojit si jeho smýšlení? Nechám Krista působit ve světě skrze mne? Používám jako svobodná žena milosti své svobody k prohlubování svého spojení s Kristem? Jsem-li vdaná, pokládám Krista za třetího člena našeho svazku? Děkuji za milost svátostného manželství? Je pro mne společenství s Kristem zdrojem radosti a po- koje? Pokládám neděli za den Páně? Je pro mne dnem, v němž se snažím přiblížit ke Kristu a uctí- vat jej? Přemýšlet o sobě? Nebo pouze jednostranně dnem zábavy? Mám odvahu dělat v neděli jen tu nejnutnější práci? Podat k jídlu něco jednoduchého, přestože mám návštěvu? Nebo se štvu a zkazím nakonec i druhým neděli svým rozčilením? Jsem spoluvina za to, že druzí nemohou využít neděli k usebrání (zbytečnými nákupy, honbou za nemírnými požitky)? Je pro mne mše svatá přinášením oběti s Kristem za společenství – a se společenstvím? Smím přece obětovat Krista jako svůj vlastní dar! Slavím mši svatou ve vnitřním i vnějším spojení se společenstvím, anebo se zlo- bím, není-li zvolena právě ta forma, která mi vyhovuje? Připravuji se na mši svatou předem? Cho- dím na ni včas? Snažím se, aby užitek a chvála nedělní bohoslužby byly účinné i ve všední den?

Pokládám mši svatou za centrum svého náboženského života? Přijímám poučení z kázání? Stojí mi mše svatá za to, abych obětovala část spánku? Jaký je můj vztah ke Kristu v Eucharistii? Je pro mne obětní hostina – jako setkání s oslaveným Kristem – ústředním bodem mého života (mod- litby)? Těžím ze svatého přijímání užitek dobrou přípravou a uvědomělým rozhovorem s přijatým Pánem? Beru vážně požadavek lačnosti? Jaký mám vztah k obdobím církevního roku? Je mi advent a postní doba příležitostí k prohlubování nábožnosti? Je to vidět i v mém bytě a ve všedních úkonech? Přináším v pátek oběť zřeknutím se masa nebo jiným odříkáním, skutkem lásky nebo zbožnosti?

Láska ke Kristu v Církvi.

Naše láska k Bohu se musí osvědčovat a naplňovat v lásce k bližnímu. Jsme děti jednoho Otce a údy jednoho těla – církve, jehož hlavou je Kristus. Musíme se snažit vidět každý lidský vztah jako vztah ke Kristu, v jehož „Těle“ má každý službu ve prospěch druhých.

Láska ke Kristu v rodině.

Rodina je buňkou Církve a každé lidské společnosti. I pro nás je nejdůležitějším zkušebním kamenem blíženské lásky. Je správné počítat k rodině i lidi, s nimiž denně žijeme ve spojení. Naše rodina a náš domov jsou viditelné znamení lásky. Vidím skutečně ve členech své rodiny Krista, abych mu v nich sloužila? Jsem jako milující vdaná žena přesvědčena o tom, že muž a děti nepatří jen bezpodmínečně mně? Jsem přesvědčena o tom, že jsme jedno v Kristu? Vidím také své povin- nosti vůči jiným lidem a vůči společenství? Nebo se angažuji pouze v rodině? Snažím se jako svo- bodná činit své bližní šťastnými? Cítím se osamělá, protože myslím jen na sebe? Vidím nouzi druhých? Pěstuji podle svých možností křesťanské společenství?

Jak se jako vdaná chovám ke svému muži? Namáhám se vždy být mu Životní družkou? Máme tu a tam čas jen pro sebe? Máme společné duchovní zájmy? Využíváme společně účelně volného času? Nesu se svým mužem jeho starosti? Kladu na něho přílišné finanční nároky, které při svém postavení nemůže splnit? Nehospodařím s financemi bez jeho vědomí? Pečuji o sebe a zdobím se také pro svého muže ne jen pro návštěvníky? Mám pro manžela láskyplné porozumění? Nemluvím jinde o našich intimních zážitcích? Hledám odvahu u Krista, když se muž duševně a tě- lesně odvrátí?

Jak jednám se svými dětmi? Pokládám je za Boží dar a za svěšený úkol? Hlásím se k nim přes jejich tělesné nebo duševní vady nebo osobní chyby? Mám je přesto ráda? Jsem-li bezdětná – ač zaviněně nebo nezaviněně – snažím se to statečně snášet? Mám odvahu vychovávat děti k jed- noduchosti nebo na nich ukazuji „naše postavení“? Snažím se poctivě vzbudit v manželovi zájem o výchovu dětí nebo ho volám pouze k trestům? Prohlížím školní práce dětem? Nejsou moje výchovné zásahy závislé na mých náladách? Jednám se všemi dětmi stejně? Dbám přitom na indivi- dualitu každého z nich? Trestám chyby nebo pouze hmotné škody? Netrestám proto, abych měla pokoj? Jak se při trestání ovládám?

Provokuji děti ustavičným plísněním a kritizováním? Odpouštím, když o to děti prosí? Při- pomínám stále dětem jejich spáchané chyby? Brzdím svými sobeckými nároky osobní rozvoj odrostlých dětí? Stojím jim v cestě při volbě povolání (v domněnce, že jsou tu v prvé řadě pro mne)? Snažím se vdaným a ženatým dětem pomáhat a dělat jim radost, aniž bych se mezi ně vměšovala? Beru vážně náboženskou výchovu dětí a dávám jim dobrý příklad? Modlím se za svou rodinu a se svou rodinou?

Jaký mám vztah k rodičům, sourozencům a příbuzným? Usiluji denně znovu jim porozumět, nedělat jim bolest, i když jsem jiného mínění než oni? Jsem si vědoma, že se všechno nemusí řídit podle mne myslím také na druhé? Přičiňuji se o to, aby náš rodinný život byl krásný? Nezavírám oči před prací, která musí být vykonána? Jsem ohleduplná, uctivá a šetrná k rodičům? Vidím na nich chyby – opravňuje mne to k tomu, abych přestala plnit své povinnosti vůči nim? Dokáži pone- chat druhým – i v rodině – jejich soukromí? Nebo se členové naší rodiny necítí dobře, protože se všechno plete do všeho? Umím prosit za odpuštění a děkovat za ně? Je můj přínos do společné domácnosti úměrný? Podporuji příležitostně příbuzné (i duchovně a pomocí v práci)?

Jak jednám s podřízenými? Jsem si vědoma své zodpovědnosti za ně? Pomáhám jim, aniž bych „vládla“? Záleží mi na rozvoji jejich osobnosti? Projevuji jim úctu a vděčnost nebo pokládám všechno za samozřejmost? Jaký je můj postoj k lidem, kteří vykonávají veřejné služby (úředníkům, prodavačům a pod.)?

Jaký je můj domov? Je v našem domě atmosféra domova? Vedu domácnost jednoduše a přiměřeně nebo přepínám? Odlišuji neděle a svátky od všedních dnů malými pozornostmi, především radostnou pohodou? Mám odvahu přijmout neohlášené návštěvy a prokázat jim pohostin- nost srdce?

Láska ke Kristu v každém společenství a v každém bližním.

Církev je všude tam, kde se člověk snaží vidět v druhých Krista a pro Krista jim sloužit. Čím více žije v každém společenství Kristův duch, tím víc může působit ve světě. Jsem si jako úd viditel- né Církve vědoma své odpovědnosti? Snažím se přizpůsobit se společenství, v němž žiji? Dělám něco pro druhé? Nebo myslím jen na sebe? Pomáhám podle možnosti při plnění úkolů církve pře- devším ve farnosti? Pomáhám nezištně svým bližním, mám pro ně porozumění? Nebo hledám stále jen svůj prospěch? Chci být středem pozornosti? Je moje pomoc službou nebo diktaturou? Jsem ochotna převzít i nepříjemné nebo nenápadné úkoly? Očekávám za svou práci chválu? Pomáhám odstraňovat nedostatky nebo jen kritizovat? Vím, s kým se přátelím, aniž bych farizejsky soudila? Zachovávám svěšené tajemství? Přijímám kritiku druhých, přijímám kritiku svých přátel?

Dokáži říci druhým přijatelným způsobem i nepříjemné věci? Žárlím na domnělou nebo skutečnou přednost druhých?

Jak se chovám ke knězi? Jsem připravena ochotně, ale nevtíravě pomáhat? Jsem přívětivá, charakterní, skromná? Nepomlouvám? Dám se pomluvami odradit od svých úkolů? Jsem si vědo- ma, že i kněz má své chyby a že mu pomohu více modlitbou než kritikou na nepravém místě?

Snažím se vidět Krista ve svých bližních? Nejsem nepřívětivá? Bezohledná? Nemilosrdná? Reptám proti všem a ztrpčuji jim život? Pomlouvám je? Pokouším se utišit spory? Pokouším se diskrétně upozornit na chyby? Pokládám za bližního každého, kdo teď a zde potřebuje moji pomoc a lásku? Umím přinést také nějakou oběť pro své přátele? Mám úctu k životu? Mám úctu k ženám v požehnaném stavu? Jsem v tom příkladem druhým? Ohrozila jsem život druhých neopatrným nebo nezodpovědným chováním? Na ulici, v dopravě a podobně? Svedla jsem jako hostitelka řidi- če k požívání alkoholu? Nedávám v něčem špatný příklad? Snažím se vždy dobře smýšlet o dru- hých? Volím při nedorozumění vždy nejlepší možný výklad? Odpouštím ze srdce? Mám odvahu udělat první krok k dorozumění?

Láska ke Kristu v lidech DRUHÉHO POHLAVÍ.

Zralá žena se k chlapcům a mužům chová nepředpojatě a přirozeně. Bere vždy v úvahu, že muž (chlapec) reaguje jinak než žena. Respektuje hranice, které nelze lehkomyslně překračovat. Pohlavní LÁSKU JE TŘEBA PĚSTOVAT A OVLÁDAT. Jsem si vědoma své zodpovědnosti vůči lidem druhého pohlaví? Umím být přátelská, aniž bych propadla závislosti? Dovedu se držet v mezích, i když se chci uplatnit? Mám odvahu omezit vztahy, které se mohou stát nebezpečnými? Zachová- vám svůj postoj stále čistý? Pamatuji na to, že způsob mého oblékání není mužům lhostejný? Nejsem vyzývavá? Chovám se vždy tak, abych to mohla zodpovědět svému muži a dětem? Jsem si vědoma své zodpovědnosti za své pohlavní schopnosti a citlivost v této oblasti? Čistota je přede- vším DUCHOVNÍ POSTOJ – přisvědčení ke všem mým ženským silám a schopnostem ve vztahu k mé zvláštní ÚLOZE na světě? Jsem „ctnostná“ jen navenek – a ve svém nitru živím nezdravé přání a představy? Oblékám se s jemným vkusem? Jsem přepečlivá nebo nedbalá? Honím poslední módu, abych nevypadala staromódně? Bez ohledu na svědomí? Dělám podívanou ze svého půvabu a zapomínám, že jsem pro druhé Pokušením, i když se jim mé způsoby líbí? Pěstuji nezdravá přátel- ství? S ženatými muži? A ospravedlňuji se milosrdenstvím a soucitem? Zacházím se svým tělem s patřičnou zdrženlivostí, ale bez pruderie (přehnaná stydlivost a malichernost v tomto ohledu)? Přeháním nebo zanedbávám péči o tělo? Čtu nečisté knihy, časopisy a navštěvuji divadlo a filmy, které otravují moji fantazii? Vedu, poslouchám nebo trpím nečisté nebo dvojsmyslné řeči? Zneužívám SOBECKY sil, určených pro manželství (sebeukájení, antikoncepce, manželská nevěrnost, pohlavní styk před svatbou)?

POSTOJ SVOBODNÉ ŽENY.

Pěstuji vědomě dobrá přátelství, ve kterých především DÁVÁM? Umím se chovat laskavě a srdečně, aniž bych byla současně důvěrná? Mám-li ženicha, přesvědčila jsem se o správnosti jeho náboženského smýšlení a jednání? O tom, zda jeho osobní a finanční poměry jsou v pořádku? Chováme se k sobě korektně v sexuálním ohledu? Modlíme se jeden za druhého?

POSTOJ VDANÉ ŽENY.

Muž a žena se stali v manželství jedním tělem. Tato jednota má svůj vrchol a tělesnou i du- ševní blaženost v manželském aktu – uskutečněném v řádu manželství. K úplnému manželskému společenství patří i opravdová „hra lásky“. Vzájemná náklonnost má být vždy znovu probuzena a živena ve vzájemné lásce a úctě před Bohem. Smyslové něžnosti – pohledy, doteky – jsou v manžel- ství dovoleny i mimo manželské spojení. Pohlavní harmonii poslouží čas od času ohleduplná, vzá- jemná zdrženlivost – stejně cenná je však pro manžele i hra lásky bez dokonání manželského spo- jení. Úplné uspokojení nesmí být ovšem zamýšleno. Dojde-li k tomu přitom někdy mimovolně, není hříchem. Nelaskavé odmítnutí manželského odevzdání může být proviněním, není-li k tomu žádný tělesný nebo duševní důvod: jde o zranění pomáhající a léčivé lásky. Jsem při manželském setkání vždy starostlivá a pečlivá? Myslím na to, že si musíme navzájem sloužit? Snažím se (v ho- vorech s manželem a v chování k němu), aby nám sex nezevšedněl?

POSTOJ DÍVKY.

Správný stud vyžaduje znát typické ženské části těla a zacházet s nimi s úctou – nedávat je zbytečně poznat a zacházet s nimi druhým lidem. Je dovoleno, dokonce je třeba, aby se mladý člověk dobře obeznámil se svým tělem. Dělej to klidně, ne příliš často. Pomůže ti to nabýt jistoty ve vztahu k pohlavním věcem. Sama dobře znáš, kdy by tato potřeba měla povahu škodlivé žá- dosti. To si musíš čestně přiznat. Snaž se být vůči sobě rozumně zdrženlivá. Pak nebudeš ani pře- hnaně stydlivá ani nestydatá a nemusíš mít obavy. Čistota vyžaduje, aby ses úmyslně pohlavně nevzrušovala a nenechala se vzrušovat. Pocítíš-li samovolné vzrušení, nemá to nic společného s hříchem. Také různé představy a zážitky ve snu jsou zcela přirozené. Pěstuji vůči sobě nutnou zdr- ženlivost? Nevzrušuji se zbytečně?

Střežím svou fantazii v čistotě? Pokud to záleží na mně? Odmítám nečisté knihy, časopisy, když druzí je neodmítají? Nebo si namlouvám, že všechno snesu?

Láska ke Kristu ve světě.

Křesťané mají ve světě splnit Boží úkol. Kristus nás potkává v lidech a ve světě. Opravdová služba ve světě je vždy službou lidem a tím vtělenému Bohu. Svět je Boží dílo, které nám bylo svěřeno.

MŮJ VZTAH K PENĚZŮM A MAJETKU.

Jsem si vědoma své zodpovědnosti vůči majetku druhých? Jak zacházím s majetkem za- městnavatele? Nahrazuji škody? … Jsem závistivá? Posuzuji lidi podle majetku? Pomáhám podle možností (svých) a podle svého vlivu (tam, kde jsem)? Pokládám svůj majetek především za úlohu? Plním své povinnosti nájemnice nebo bytné? Leží mi na srdci bydlení rodin, zvláště s mnoha dětmi? Platím včas dluhy? Pokládám své finanční možnosti za závazek vůči společnosti nebo za pro- středek k ovládnutí druhých?

Jaký mám vztah k chudobě a bídě druhých? Zavírám před ní oči? Umím si příležitostně odepřít nějaký požitek (abych mohla vykonat skutek lásky)? Uvědomuji si, že všechno, všechna hmotná dobra (i mzda) jsou mi svěřena Bohem a že jich mám užívat rozumně (ani marnotratně, ani lakotně)? Jsem trpělivá, když mě někdo o něco prosí? „Kdyby bratr nebo sestra byli nazí a neměli na denní výživu a někdo z vás by jim řekl: jděte v pokoji, zahřívejte se a nasycujte se, ale nedal jim, co potřebují k životu, co to prospěje? S vírou je to tak: nemá-li skutky, je mrtvá.“ (Jak 2,15-17)

LÁSKA KE KRISTU V MÉM POSTOJI K PRAVDĚ.

Pravda znamená, že naše mluvení a jednání s lidmi odpovídá naší lásce ke Kristu. Říkám bližním pravdu, protože v nich potkávám Krista? Říkám pravdu, i když je mi to zatěžko? Je celé moje chování pravdivé, nebo se přetvařuji? Lichotím lidem, abych si je naklonila?

Myslím na to, že každý člověk má právo na dobrou pověst? Rozšiřuji klepy a pomluvy? Mám odvahu takové řeči uvést na pravou míru a napravit způsobené škody? Jak mluvím o nepří- tomných? Lžu z vypočítavosti? Z nerozvážnosti? Ze zbabělosti?

Stojím za tím, co říkám, a nesu důsledky? NEBO pokrytecky MLČÍM, zejména když dojde ke konfrontaci? A mluvím jen na nepravém místě? Mám odvahu hájit bližní v pravdě? Umím zachovávat svěřené tajemství?

Láska ke Kristu v práci a povolání.

Pokládám práci za Službu Bohu a lidem, nebo jen za prostředek výdělku? „Cokoliv mluvíte nebo činíte, vše čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista.“ (Kol 3,17) Pracuji spolehlivě a pečlivě (i v nepří- tomnosti nadřízených)? Jsem v práci vytrvalá? Odvádím vědomě pouze průměrnou práci?

Dělám jen to, co je bezpodmínečně nutné? Jak využívám pracovní dobu? Snažím se jako Žena ovlivnit muže, aby cítili sociálně?

Jsem-li nadřízená, jsem spravedlivá? Snažím se, aby podřízení měli z práce radost? Snažím se spoluvytvářet na pracovišti zdravou, radostnou, lidskou atmosféru? Kritizuji na správném místě? Modlím se za své spolupracovníky, zejména za ty, s nimiž jsem v nějakém napětí? Hledám v práci její lepší stránku? Konám i domácí práce pečlivě a s láskou? Zachovávám i v pracovním prostředí věrnost svých osobních závazků a respektuji závazky druhých?

Láska ke Kristu ve mně samotné.

Dnešní člověk je v nebezpečí stát se produktem mas: myslet, co myslí druzí, a dělat, co dě- lají druzí. Opravdové spojení s Kristem vyžaduje péči o vlastní duchovní a tělesný život: být sebou samým, dát se vést Kristovým duchem. Rozvíjím svoji osobnost? Mám odvahu jít svou cestou, jestliže jsem ji poznala jako správnou? Tvořím si svůj vlastní názor? I proti „veřejnému mínění“, módě a pod.? Najdu si čas k přemýšlení? Zachovávám ve svém životě hierarchii hodnot? Jsem spokojena se svými hmotnými poměry nebo stále sním o „lepším“ životě? Pěstuji své zvláštní vlohy a zájmy? Dávám přednost dalšímu sebevzdělávání před pouhou zábavou? Jak využívám svůj volný čas? Umím se radovat i z maličkostí? Jsem si vědoma zodpovědnosti za své zdraví? Pečuji o ně rozumně? Dokáži snést bolest bez nářku?

Zpovědní zrcadlo pro manžele

Jednota v lásce

– Neomezuješ podstatu lásky na pouhou touhu po štěstí?
– Máš vášnivou touhu po jednotě?
– Sdílíš stále s druhým bohatství svého vnitřního života?
– Mluvíš s ním o svých duchovních potřebách a radostech?
– Dáváš přednost klidu pouhé povrchní shody před požadavky skutečné lásky?
– Nehledáte jen společné chvíle rozptýlení a zábavy, místo co byste měli použít každé vhodné chvíle a příležitosti k tomu, abyste se navzájem poznávali?
– Nepomýšlíte hned na rozchod, jakmile se objeví první potíže?

Vzájemná úcta, pomoc a porozumění

– Není ti lhostejné to, oč druhý usiluje?
– Snažíš se při plnění svého vlastního poslání i o růst druhého?
– Uznáváte, že vaše poslání jsou rozličné?
– Pomáháš druhému nést jeho starosti nebo ho naopak zavaluješ svými vlastními starostmi?
– Nechceš pomáhat druhému pod záminkou rozdělení pracovních úkolů?
– Neodmítáš zlepšit vybavení domácnosti, po kterém tvůj manžel touží?
– Nezamlčuješ svému partnerovi výši svého platu a jiných vedlejších příjmů i to, nač peníze dáváš?
– Jestliže si domluvíš schůzky a využití svého volného času mimo domov, dohodneš se o tom vždy nejdříve se svým partnerem?
– Nenutíš svého partnera k tomu, aby přerušil veškerá přátelství z doby před svatbou?
– Nevidíš na manželovi spíš jen chyby, které by měl zlepšit než jeho dobré stránky, které by měl dál rozvíjet?

Vyrovnanost

– Dopouštíš, aby jiná žena/jiný muž opanovala tvé myšlenky?
– Nejste příliš zdrženliví, máte-li si na veřejnosti projevit vzájemnou náklonnost?
– Nejste si příliš jistí svou láskou?
– Nežárlíš na manžela/manželku?
Otevřenost k ostatním lidem

– Umíš si uchovat svoji svéprávnost a nezůstáváš i po svatbě závislý na svých rodičích?
– Nepřestal ses pod záminkou svéprávnosti starat o své rodiče?
– Poskytuješ jim pomoc a oporu?

Nebezpečí z přemíry práce

– Nepřistupuješ kvůli penězům na pracovní podmínky, které ohrožují intimitu tvého domova?
– Nepřijímáš práci, která je ti osobně příjemná, ale tvému rodinnému štěstí škodí?
– Nehledáš ve své práci nebo v pracovním prostředí radost kterou neumíš nalézt doma?
Smysl pro společenství

– Domníváš se, že jsi už splnil všechny povinnosti lásky k bližnímu, když se věnuješ své rodině?
– Probouzíš ve své rodině zájem o politickou, hospodářskou, sociální, kulturní nebo jinou činnost a úkoly?
– Nestavíš se proti povinnostem svého manžela/manželky nebo ho/ji případně dokonce srážíš?

Pohostinnost

– Nestýkáš se zásadně jen s lidmi stejného společenského postavení,
– Nepřijímáš návštěvy jen tehdy, když to vyžaduje společeská slušnost?
– Stýkáte se vůbec s někým?
– Neoznačuješ normální společenské styky jako „světské“ jen proto, aby ses vyhnul styku s jinými, protože k tomu nemáš chuť?
– Jsi pohostinný jen tehdy jen pokud z toho máš prospěch nebo za všech okolností?
– Nejsi hostům nepříjemný přílišným zdůrazňováním toho, co jsi pro ně připravil?
– Nezakrýváš povrchním hovorem své vlastní „já“, protože ze sobectví nebo přílišné zdrženlivosti nechceš být sdílný?
– Nevymlouváš se na druhého manžela, jestliže chceš druhému odmítnout nějakou službu?

Tělesné spojení

– Nepodceňuješ pohlavní styk?
– Není pro tebe manželské spojení jen věcí zvyku, místo abyste tomuto vztahu dávali výraz neustále se prohlubující lásky?
– Nedomníváš se, že v manželství už neexistuje problém zdrženlivosti? A naopak nechováš se tak, jako by žádný tělesný styk nemohl být bez hříchu?
– Nemyslíš si, že souhlas k manželskému styku jste si dali jednou provždy?
– Nehledáš v manželském spojení spíše jen uspokojení své vlastní tělesné potřeby než výraz vzájemné lásky a oddanosti?
– Myslíš na zdraví své ženy a svých dětí?
– Uznáváš, že druhý musí být také někdy sám?
– Souhlasíš s umělou antikoncepcí, i když ne zásadně, přece jen v praxi?
– Neužíváš metody periodické zdrženlivosti jen z vlastního sobectví?

Duchovní život

– Myslíš dostatečně na Kristův požadavek dobrovolné chudoby?
– Nechceš mít ve své domácnosti stále vyšší životní úroveň než jakou máš?
– Myslíš na to, abys oprostil svůj domov od nadměrného přepychu?
– Nesnažíš se zařizovat si svůj domov tak pohodlně a útulně, jak by to bylo možné, pod záminkou chudoby a skromnosti?
– Ponecháváš ve svém rozpočtu částku na charitativní účely a podobné povinnosti nebo naopak:určuješ tuto částku tak přesně, že ti pak nezbývá možnost pro mimořádný dar?

Jasnost ve vztahu k Bohu

– Nedomníváš se snad, že ve svých osobních vztazích k Bohu můžeš ignorovat společenství své rodiny?
– Nevzdaluješ se od Boha, protože si myslíš, že tím se přibližíš k svému partnerovi?
– Miluješ svého manžela dostatečně? Miluješ v něm jen to, co je opravdu od Boha?
– Nežádáš od Boha, aby sloužil tvé rodině, místo aby všechny osoby a věci v tvém domě sloužily Bohu?
– Snažíš se poznávat, jaké má Bůh plány s tvým domovem a rodinou?
– Snažíš se podle těchto úmyslů Božích opravdu žít?
– Modlíte se někdy společně v rodině?
– Neodbýváte společnou modlitbu jen ze zvyku?
– Chodíte společně na mši svatou a ke svátostem?

Netradiční zpovědní zrcadlo pro dospělé

† Zpovědní zrcadlo pro dospělé

Netradič zpovědní zrcadlo pro dospě

U prvního přikázání lidé většinou vyznávají, kolikrát se zapomněli pomodlit, případně, že se modlili nesoustředěně.

Zkusme najít odvahu místo vzpomínání, kolikrát jsme „nepoříkali Otčenáš a Zdrávas Maria“ zamyslet se nad tím, jak naše modlitba vypadá. Jestli dopovídá našemu věku, našemu životnímu stavu a našim možnostem.

Máma tří dětí asi nemá možnost modlit se tak dlouho, jak to dělá nějaká karmelitka v klauzuře. Na druhou stranu dospělý člověk, který ještě nemá závazky v rodině, anebo čerstvý důchodce, kterého ještě neskolila skleróza, může přemýšlet nad tím, kolik času své modlitbě dává. Nakonec zpověď není špatným místem, kde se mohu poradit, jak by moje modlitba mohla vypadat. Nejde o splnění povinnosti, jde o budování vztahu s Hospodinem.

Každého z nás trápí nesoustředěnost v modlitbě. Otázkou ale je, zdali děláme to, co je v našich momentálních možnostech, aby naše modlitba byla důstojná a kvalitní. A v neposlední řadě se zde můžeme také zamyslet nad tím, zdali čteme Bibli a kvalitní náboženskou literaturu. A pokud už se nadechujeme, abychom řekli, že nemáme čas, tak si ještě položme otázku, kolik času věnujeme televizi, četbě bulvárních novin, kolik času prosurfujeme a prochatujeme na internetu.

U druhého přikázání lidé většinou vypočítávají, kolikrát omylem řekli

„Ježiš Marija“. Tím je „celá dvojka“ hotová.

Je-li jméno Božím symbolem, položme si otázku, zda je pro nás Bůh skutečně BOHEM. Je Bůh skutečně alfou a omegou mého života, anebo jen „nějaká skutečnost“ stojící na okraji mého života? Není Bůh náhodou jen okrasou mých vlastních plánů a tužeb? To jsou provokující otázky. Nebojme se u nich zůstat.

Třetí přikázání často tvoří čet nedělí, ve kterých dotyč nebyl na mši, většinou proto, že byl nemocný.

Kdybychom tak našli odvahu zamyslet se nad tím, jestli je ještě neděle pro nás svátečním dnem a je to i v našem životě znát. Jsou věci, které nemůžeme ovlivnit. Většina lidí musí uživit rodinu, a v regionech s vysokou nezaměstnaností si mnozí nemohou dovolit nejít do práce v neděli. Neřešme to, co nemůžeme ovlivnit.

Avšak jsou lidé, kteří se do práce „schovávají“. Workoholismus a závislost na práci už není jen vtipným označením „stálých dříčů“, ale také běžnou diagnózou v klinické psychologii. Položme si tedy otázku: dokážeme smysluplně odpočívat? Dokážeme si v neděli najít čas na své nejbližší, na četbu nějaké duchovní literatury, na procházku, při které bychom přemýšleli i sami nad sebou? Dokážeme si najít čas sami na sebe, anebo se z nás postupně stávají unavené lidské trosky a chodící mrtvoly?

Když člověk středního věku při zpovědi vyznává, že „neposlouchal tátu a mámu“, kněz neví, jestli má plakat anebo se smát. Čtvrté přikázání nespočívá v tom, že budeme nadosmrti poslouchat své rodiče a zpovídat se z toho, že to neděláme.

Protože je toto zpovědní zrcadlo koncipováno pro dospělé, omezíme se na to, co se dospělého člověka většinou týká. Dospívající člověk by si měl položit otázku, nakolik své rodiče respektuje a má k nim úctu, i když může mít na plno věcí jiný názor. Marná sláva – dokud nás rodiče živí a žijeme s nimi v jedné domácnosti, máme povinnost je respektovat.

Možná by ale také nejednomu mladému člověku prospělo zamyslet se nad tím, zdali není na svých rodičích příliš závislý, jestli má odvahu stavět se postupně rovnýma nohama do svého života. Rodičové mladých lidí by si (zcela vážně) měli položit otázku, jestli postupně dovolují svým dětem, aby se z nich staly samostatné bytosti, anebo si na ně dělají celoživotní nárok.

Staří lidé by se měli poctivě zamyslet nad tím, zdali svým dospělým dětem příliš nemluví do života. A lidé po třicítce si mohou začít klást otázku, zdali se snaží svým stárnoucím rodičům podle svých možností pomáhat (a připomínáme pro obě strany, že je rozdíl poslouchat a pomáhat).

Páté přikázání lidé většinou stručně přejdou slovy“ nikoho jsem nezabil a nikomu neubližuju“. Tak snadné to ale není.

Zkusme začít vztahem k sobě samým. Je zvláštní, že u následujícího, tedy šestého přikázání, lidé často detailně vyznávají „kolikrát, s kým a jak“ toto přikázání porušili. Zajímavé je, že ale málokdo např. v podobném duchu u pátého přikázání vyzná: „Vykouřil jsem za měsíc dvě stovky cigaret, protože jinak jsem se nedokázal zklidnit. Utratil jsem tak tisícovku a pohrávám si s vlastním zdravím“. Nebo: „Vypil jsem za dva měsíce tři litry tvrdého alkoholu a řešil jsem tak svoje úzkosti.“ Drogy a jejich zneužívání většinou ještě nebývají ve zpovědních zrcadlech ještě zmiňována, byť se jedná o fenomén častější, než jsme ochotni si přiznat. To ale neznamená, že to můžeme „jen tak přejít“.

Není smyslem tohoto zpovědního zrcadla mravokárně kázat o různých závislostech, ale bylo by dobré, abychom se zamysleli, co si svými závislosti řešíme a položili si otázku, co by se v této oblasti dalo změnit.  Jsou věci, které nezměníme – protivného životního partnera, nelehkou situaci v práci, životní zklamání a podobně. Jsou však věci, které změnit můžeme – minimálně své postoje k těmto situacím. Bylo by moc přínosné, kdybychom si u zpovědi položili otázku, co je v našich silách, abychom změnili, a o to se také snažili.

Také by bylo dobré zamyslet se nad tím, nakolik ubližujeme lidem ve svém okolí, svými blízkými počínaje. Nejde jen o fyzické násilí, i když ani to už dnes není vyjímkou, ale jde o dusno a zbytečné napětí, které můžeme vytvářet.

U šestého přikázání jsou naše zpovědní zrcadla poměrně rozsáhlá. Proto si zde dovolíme být poněkud stručnější.

Zkusme si především položit základní otázku: Slouží mi moje sexualita, která je Božím darem, k mému růstu a obohacení sebe i mého životního partnera, anebo jsem její otrokem? Dělám vše, co je v mých silách, abych jejím otrokem nebyl?

Zastavíme se pouze u jednoho fenoménu, který některá zpovědní zrcadla nezmiňují, protože se jedná o fenomén dosti nový – a tím je internetová pornografie. A opět jen pár otázek: „Co si tímto činěním nahrazuji? Kdy k tomu nejčastěji sahám? Jaký je kořen této mé závislosti? Mám odvahu to řešit?“ To jsou otázky daleko podstatnější, než pouhé výčty „kolikrát“ apod.

Sedmé přikázání se také často odbude slovy „Nikoho jsem neokradl, a trošku nepoctivý člověk být musí, protože jinak by dnes neobstál“.

Možná bychom se zde mohli zamyslet nad stylem našeho života. Myslíme jen na sebe, případně na svou rodinu, anebo dovedeme i myslet na ty, kdo jsou na tom daleko hůře než my? Nejde jen o chudáky někde daleko v Africe. Jde i lidi, kteří žijí vedle nás, možná sedávají v lavici vedle nás v kostele, a žijí skutečně „z ruky do huby“. Žiju střídmě a dokážu se podělit s těmi, kdo jsou na tom daleko hůře, než já a moje rodina?

Osmé přikázání se týká pravdy a lži.

Můžeme se tedy nejen ptát na to, jestli mluvíme pravdu, ale také na to, jestli je z našeho jednání cítit upřímnost. Přetvářek, klamných úsměvů a hrané vstřícnosti zažíváme na různých místech dost a dost. V práci musíme hrát usměvavé, odpočaté a vždy ochotné zaměstnance, a tuto „hru“ si často přenášíme i do našich nejbližších vztahů. Jsme ke svým nejbližším a přátelům upřímní?

A také se ptejme, jestli si dovedeme uchovat vlastní názor a stát si za ním, nebo se necháváme strhnout davem, veřejným míněním či názorem většiny?

Poslední dvě přikázání v podstatě reflektují již dvě zmíněná, ale dávají našim skutkům vnitř rozměr. A tak by stálo za to položit si nejen otázku, co jsme udělali špatně, ale jaké byly nejvnitřnější motivy našeho jednání.

Neptejme se proto pouze, kolikrát jsme lhali, ale proč jsme lhali. Neptejme se pouze, které práce jsou v neděli zakázané. Ptejme se, proč jsme v neděli dělali to a to. Zpověď není jen chladným vyznáním, kolikrát jsme se nevešli do určitých předepsaných škatulek, ale hledáním kořenů našeho nesprávného jednání. Pro nikoho z nás není příjemné přemýšlet nad hlubšími motivy našeho jednání, ale je to jediná cesta, jak jich zbavit. Tady žádné levné zkratky prostě neexistují.

K poctivému zpytování svědomí patří nejen otázka, CO JSME UDĚLALI ŠPATNĚ (tj. která přikázání jsme porušili), ale také zamyšlení, co dobrého jsme měli možnost vykonat, ale neudělali jsme to – ať už z lenosti, ze strachu nebo z vypočítavosti. Možná, že Boha jednou bude daleko víc zajímat, co všechno jsme v životě nezměnili, a přitom to bylo v našich silách, než to, kolikrát jsme nebyli v neděli v kostele nebo omylem snědli v pátek kus masa.

Úplně nakonec jsme pak nechali otázku vztahu k sobě samému, na kterou se málokdy dostane, ale která je možná nejvíce důležitá.  Zdravě milovat sebe neznamená dělat vše proto, abych se měl dobře já, případně moje rodina. Milovat sebe neznamená chtít, aby všechny mé pudy byly uspokojeny, a je mi úplně jedno, jaký to bude mít dopad na ostatní. Toto není sebeláska, toto je sobectví. A sobectví Ježíš tvrdě kritizuje.

Milovat zdravě sám sebe znamená především přijat sám sebe – takového jaký jsem. Přijat rodinu, do které jsem se narodil, přijat společenský status, do kterého jsem se narodil, a přijat dobu, do které jsem narodil. Milovat zdravě sám sebe znamená přijat svou povahu, kterou mám, a která do značné míry můj život určuje. Milovat zdravě sám sebe taky znamená přijat své osobní prohry, které jsem již v životě udělal, a které se z mého života nedají vymazat – jediné, co se s nimi dá udělat je, že se z nich poučím.

Znamená to tedy přijat svou osobní historii. Se svými úspěchy i pády. Milovat zdravě sám sebe taky znamená přijat svá životní omezení – a podle nich si dávat reálné a splnitelné cíle, ze kterých pak mohu mít radost. Opak a neštěstí většiny z nás spočívá v tom, že si dáváme příliš vysokou laťku a šilháme po tom, nač nikdy nemáme šanci dosáhnout. A pak trpíme depresemi, že jsme něco nezvládli. Často úplně zbytečně.

Hodně lidí nemá rádo sama sebe, ale nedokáží si to přiznat. A tak se ptejme, jestli přijímáme svůj život, jeho okolnosti, omezení i jeho výzvy. Ptejme se, jestli umíme milovat sami sebe – tak jak nás miluje Bůh. A jestli máme vůli uskutečňovat v našem životě ten Boží obraz, který byl do nás vložen – nakolik to je v našich silách.

Jestli to nedokážeme, pak je zpověď ideálním místem k tomu, abychom zde tento problém otevřeli a hledali s knězem cestu, jak z toho „zajetí“ ven.

Zpovědní zrcadlo (P. Aleš Opatrný)

† Zpovědní zrcadlo

1. Vztah k Bohu – základní postoj
Jaká je naše víra? Věřím v jediného pravého Boha, v Ježíše Krista, našeho Vykupitele a v Ducha sv., který nás má osvěcovat v celém našem životě?
Směřuje můj život k cíli, k němuž mne Bůh volá – „Buďte dokonalí, jako je váš Otec v nebesích dokonalý“?
Chci přijmout vůli Boží, jak se modlím v Otčenáši, nebo prosazuji svou vůli? Umím prosit za dar víry?

2. Vztah k Božímu slovu
Snažím se žít z Kristova evangelia? Čtu proto Písmo sv., abych poznal co Kristus ode mne žádá? Prohlubuji pravidelně své náboženské vzdělání?

3. Vztah ke svátostem
Jsem přesvědčen, že smíření s Bohem ve svátosti pokání je vstupní branou k co nejbližšímu spojení s Pánem? Poznávám ve sv. přijímání příležitost prohlubovat neustále tento kontakt s živým Bohem? Využívám rád a s velkou láskou této možnosti?

4. Vztah ke mši sv. a k modlitbě
Jak prožívám sváteční den? Jaké místo má modlitba v mém životě? Dokáži modlitbou nejenom prosit, ale také děkovat a myslet na jiné? Najdu si čas na osobní rozhovor s Bohem, snažím se poznávat, co Bůh ode mne žádá? Nejednám nikdy v životě zbaběle?

5. Vztah k bližním – všeobecně
Můžeš říci upřímně, že miluješ druhého jako sám sebe? Nepřehlížíš vědomě či nevědomky druhého? To zn. uvědomuješ si, že ten druhý, ať je kdokoliv, je člověk stvořený k obrazu Božímu?
Neodpíráš ze sobeckých důvodů druhému službu? Nevyhledáváš jen ty lidi, kteří ti mohou přinést jenom výhody? Mluvíš druhým pravdu, nelžeš jim vědomě v závažných věcech? Máš smysl pro spravedlnost? Tedy přeješ každému, co mu patří? Neodsuzuješ své bližní?

6. Vztah k rodině
Máš opravdový smysl pro pravou lásku, mírnost a jednotu? Panuje ve vaší rodině úcta, pomoc, porozumění? Hledáš pomoc Boží? Snažíš se poznávat, jaké má Bůh plány s tvým domovem a rodinou? Snažíš se podle těchto úmyslů Božích opravdu žít? Modlíš se někdy společně v rodině? Chodíš pokud je to možné společně na mši sv.?

7. Vztah k dětem
Nedíváš se na děti jen jako na břemeno? Nechceš mít víc dětí, aby se nesnížila životní úroveň rodiny? Přemýšlíš o to, že nestačí vychovávat děti tak, jak jsi byl sám vychován? Jsi schopen dát svým dětem jasnou životní linii? Uvědomuješ si, že ve výchově záleží hlavně na tvém osobním příkladu? Nevedeš své děti k sobectví? Nejednáš s malým dítětem jako s nemluvnětem, s dospívajícím jako s dítětem, s mladým mužem jako s dospívajícím? Neovlivňuješ své dítě, které se chystá uzavřít sňatek při volbě budoucího partnera do té míry, že na něho děláš nátlak? Důvěřuješ svému dítěti? Respektuješ jeho svobodu? Vedeš děti k pravému náboženskému životu?

8. Pro staré a nemocné
Užíváš svého volného času, nabytého vzdělání i svých styků také ve prospěch druhých? Nepropadl jsi lakotě? Nejsi zatrpklý? Nedáváš ostatním najevo svou vnitřní nevyrovnanost, hlavně těsně po té době, když jsi odešel do důchodu? Nezapomínáš, že tato doba tvého odpočinku je doba přípravy, abys mohl předstoupit před samotného Boha?
Jak se dovedeš vyrovnat se svou nemocí? Nejsi soustředěný stále na svou nemoc? A neděláš z ní předmět svých hovorů a úvah? Nejsi náročný k svému okolí a nezapomínáš, že ono trpí tím, že jsi nemocný? Izoluješ se od druhých z vlastní vůle víc, než je nutné? Nehledáš únik v samotě a nezapomínáš, že nemoc má sloužit také k duchovnímu povznesení ostatních? Nepovažuješ svou nemoc za trest od Boha? Věříš, že utrpení má vykupující cenu? Věříš tomu opravdu celou svou bytostí? Modlíš se za dar celé této víry? Snažíš se o duchovní život, který odpovídá tvému nynějšímu stavu? Hledáš potřebnou sílu ve svátostech, neodmítáš pomoc kněze, který je ti k dispozici? Budeš umět přijmout smrt s klidem a vírou?

Zpovědní zrcadlo (Liturgie.cz)

† Zpovědní zrcadlo

Toto schéma, nabídnuté jako pomoc pro zpytování svědomí, je třeba vhodně přizpůsobit a doplnit podle různých potřeb a okolností.

Koná-li se zpytování svědomí před svátostí pokání, je vhodné, aby se každý nejprve ptal sám sebe:

1. Přistupuji ke svátosti pokání s upřímnou touhou po očištění, po obrácení, po obnově života a hlubším přátelství s Bohem, nebojí spíše pokládám za břemeno, které by mělo být na člověka vkládáno tak zřídka, jak jen lze?

2.  Zapomněl jsem nebo úmyslně zatajil v minulých zpovědích některé těžké hříchy?

3. Vykonal jsem uložené pokání? Nahradil jsem učiněné bezpráví nebo způsobenou škodu? Snažil jsem se uskutečnit předsevzetí o nápravě života podle evangelia?

VE SVĚTLE BOŽÍCH SLOV PROZKOUMEJ KAŽDÝ SVŮJ ŽIVOT

I. Pán říká: »Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.« (Mt 22,37)

1.  Směřuji svým srdcem k Bohu, abych ho miloval nade všechno věrným plněním jeho příkazů, tak jako syn otce, či jsem se spíše staral o věci pozemské? Mám správný úmysl při své práci?

2.  Mám pevnou víru v Boha, který k nám promluvil ve svém Synu? Držím se pevně nauky církve? Staral jsem se o svůj křesťanský život posloucháním slova Božího, účastí na náboženském poučování, vzdalováním se všeho, co by mé víře uškodilo? Bylo na mně poznat v soukromí i na veřejnosti, že jsem křesťan?

3. Modlil jsem se ráno a večer? Je má modlitba opravdovou rozmluvou mysli i srdce s Bohem, nebo jen vnějším obřadem? Obětoval jsem Bohu své práce, radosti i bolesti? Utíkám se k němu v pokušeních?

4. Mám úctu a lásku ke jménu Božímu, či jsem Boha urážel rouháním, falešnou přísahou, nebo zbytečným vyslovováním jeho jména? Projevoval jsem neúctu k Panně Marii a svatým?

5. Zachovávám den Páně i církevní svátky tím, že se zbožně, činně a pozorně účastním liturgických shromáždění, zvláště mše svaté? Zachoval jsem příkaz o roční zpovědi a velikonočním svatém přijímání?

6. Nemám snad jiné „bohy“, totiž věci, o něž se více starám a v něž více důvěřuji než v Boha, třeba bohatství, pověry, spiritismus a jiné nevhodné způsoby magie?

II. Pán říká: „Toje mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ (Jan 15,12)

1. Mám opravdovou lásku k svému bližnímu, či zneužívám svých bratrů k svému prospěchu nebo tím, že jim činím, co nechci, aby oni činili mně? Dal jsem jim těžké pohoršení zlými slovy a činy?

2. Zamysli se, zda jsi ve své rodině trpělivostí a pravou láskou přispíval k dobru a radosti druhých: ať už jako dítě poslušností rodičů, prokazováním cti a pomoci v jejich potřebách duchovních i hmotných; či jako rodiče snahou o křesťanskou výchovu dětí, dobrým příkladem a otcovskou autoritou; anebo jako manželé vzájemnou věrností v srdci i v rozhovoru s druhými!

3. Dělím se o svůj majetek s těmi, kdo jsou chudší než já? Pokud jsem schopen, hájím utiskované, pomáhám ubohým, přispívám nuzným, či naopak pohrdám svým bližním, především chudými, starými, méně nadanými, cizinci nebo lidmi jiné rasy?

4.  Jsem si vědom misijního poslání, které jsem přijal při biřmování? Účastnil jsem se apoštolské a charitativní činnosti církve a života ve farnosti? Pomáhal jsem potřebám církve a světa a modlil jsem se za ně, např. za jednotu církve, za šíření evangelia mezi národy, za zachování míru a spravedlnosti?

5. Pečuji o dobro a prospěch společnosti, ve které žiji, či se starám pouze o sebe? Přispívám podle svých sil ke spravedlnosti, počestnosti mravů, svornosti a lásce? Plnil jsem své povinnosti občanské, platil daně?

6. Jsem při své práci či ve svém povolání spravedlivý, čestný, pracovitý? Konám svou službu společnosti s láskou? Dávám spravedlivou mzdu svým zaměstnancům? Dodržuji sliby a úmluvy?

7.  Poslouchám zákonnou autoritu a vzdávám jí povinnou úctu?

8. Jestliže jsem ustanoven v nějakém úřadě či vykonávám autoritu, vykonávám ji ke svému prospěchu, či k dobru druhých v duchu služby?

9.  Zachovávám pravdu a věrnost, či jsem uškodil druhým nepravdou, pomluvou, donášením, opovážlivým posuzováním, porušením tajemství?

10. Uškodil jsem druhým na zdraví nebo životě, na jejich cti, dobré pověsti či majetku? Způsobil nějakou škodu? Radil jsem nebo prováděl přerušení těhotenství? Nenáviděl jsem druhé? Odděloval jsem se od nich hádkami, nepřátelstvím, nadávkami, hněvem? Pro svůj egoismus jsem se zdržel zaviněně svědectví o jejich nevinnosti?

11.  Ukradl jsem cizí věci, bezprávně a nezřízeně jsem po nich toužil, způsobil škodu? Nahradil jsem, co jsem zavinil?

12. Jestliže jsem utrpěl bezpráví, byl jsem ochoten ke smíru, k odpuštění z lásky ke Kristu, či jsem v sobě uchovával zášť a touhu po pomstě?

III. Kristus Pán říká: „Kdo zachovává moje přikázání, ten mé miluje.“ (Jan 14,21)

1. Jaký je základní směr mého života? Jsem živen nadějí na život věčný? Staral jsem se o postup v duchovním životě modlitbou, čtením a rozjímáním Božího slova, účastí na svátostech a sebezáporem? Byl jsem připraven krotit své chyby, sklony a špatné vášně, jako např. závist, mlsnost a poživačnost? Vyvyšoval jsem se před Bohem pýchou a domýšlivostí a pohrdal druhými v domnění, že jsem lepší než oni? Vnucoval jsem svou vůli druhým a nedbal na jejich svobodu a práva?

2. Jak jsem užíval věcí pozemských, svých sil a darů, které jsem od Boha přijal jako „hřivny evangelia“? Užívám všech těch darů k tomu, abych se den ze dne stával lepším? Byl jsem lenivý a neochotný?

3.  Snášel jsem trpělivě bolesti a obtíže života? Jakým způsobem jsem uskutečňoval na svém těle umrtvování, abych »doplnil, co ještě chybí k utrpení Páně«? Zachovával jsem postní předpisy?

4. Udržoval jsem své smysly a své tělo ve stydlivosti a čistotě jako chrám Ducha svatého; a byl jsem si vědom, zeje povoláno ke vzkříšení a slávě a že je jako znamení Boží lásky k lidem, jež září zvláště ve svátosti manželství? Poskvrnil jsem své tělo cizoložstvím, smilstvem, nestydatostí, nečistými slovy a myšlenkami, touhami či skutky? Podléhal jsem svým žádostivostem? Zabýval jsem se četbou, rozhovory, navštěvoval představení a zábavy, jež jsou neslučitelné s křesťanskou i lidskou důstojností? Svedl jsem druhé ke hříchu svým neslušným jednáním? Zachovával jsem mravní zákony při užívání manželství?

5.  Jednal jsem proti svému svědomí ze strachu nebo pokrytectví?

6.  Snažil jsem se vždy jednat v pravé svobodě dětí Božích, podle zákona Ducha, anebo je ve mně vášeň, jejímž jsem otrokem?

http://www.liturgie.cz/zpoved/rad-a-bych-ke-zpovedi/zpovedni-zrcadlo/