† Zpovědní zrcadlo pro ženy a dívky

Hřích je  zcela osobní rozhodnutí proti Bohu, popření lásky – tedy ne pouze  neosobní „přestoupení zákona“.

Těžký hřích je úplné rozhodnutí celé lidské osobnosti PROTI BOHU. Člověk se jím vědomě a chtěně odlučuje od Boha. To se nestává často – zvlášť když se člověk poctivě snaží Boha milovat.

I na tzv. všední hřích se však budeme dívat vážněji, budeme-li v něm vidět osobní rozhod- nutí proti Bohu. Právě tento hřích je překážkou našeho osobního vztahu k Bohu.

Bůh je vždy ochoten znovu zahladit beze zbytku náš hřích. Nestačí ovšem hřích odpustit. Je třeba také odstranit jeho příčiny a následky. K tomu je lidským rádcem a pomocníkem kněz. Od- puštění přijímáme skrze něho jako skrze zplnomocněného zástupce společenství – neboť současně se prohřešujeme také proti společenství. Zpověď nám nemá být jen odpuštěním a vyléčením z viny, ale především účinnou pomocí na cestě k Bohu. Má být naší vnitřní OBNOVOU. Najděme si tedy čas k zamyšlení. Dospělý člověk se nemůže zpytovat podle dětského zpovědního zrcadla. Toto zpovědní zrcadlo vám nechce ukázat jen to, v čem člověk může hřešit, ale hlavně cestu k pozitiv- nímu křesťanskému životu. Může vám sloužit k častějšímu zpytování (snad týdennímu), i když prá- vě nejdete ke zpovědi. Chce vám postavit osobní život na vztahu k Bohu, ke Kristu. Proto nebere za základ suché vysvětlení DESATERA, ale LÁSKU. Láska k Trojjedinému Bohu a k oslavenému Kris- tu, kterého potkáváme v člověku, ve společenství, ve světě a v sobě samých. Tak nechť zakusíte, co to znamená být křesťanem: prožívat vnitřní společenství s Kristem a věřit v existenci Pána ve světě a v lidech. „Nikdo z nás nežije pro sebe a nikdo neumírá pro sebe. Jestliže žijeme, žijeme pro Pána, jestliže umíráme, umíráme pro Něho. Ač tedy Žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.“

Vaše zpytování svědomí buď vždy hluboké a čestné. Nemusíte se ovšem zpovídat ze všech chyb, které na sobě objevíte. Vyberte si pro vyznání ty, které se vám zdají nejdůležitější a které vyznáváte nerady. Vaše zpověď bude tak osobní a tento výběr vám ukáže, co je největší překážkou vašeho spojení s Bohem.

První otázka nesmí znít: co je zakázáno?, ale „CO MI DÁVÁ BŮH JAKO ŽIVOTNÍ ÚKOL?“ Ke kterému konkrétnímu dílu mě volá? Odpovídá tomu moje chování? Protože být křesťanem zna- mená vnitřní společenství s Kristem, použili jsme pro zpytování svědomí texty z Písma svatého. Nezapomeňte však, že Kristův zákon spočívá v lásce – otázka po lásce musí být ústředním bodem zpytování svědomí.

„Mistře, které přikázání je v Zákoně největší? Milovat budeš …“ (Mt 22,36-40).

Snažíš se opravdu milovat Boha a bližního ryzím srdcem? Pak zůstáváš v Boží milosti a svět- le, i kdyby se ti sebevíc věcí nepodařilo. Tato opravdová láska pramení z čestné snahy vyplnit Boží vůli a sloužit bližnímu. Nemá nic společného s neskutečnými pocity. Hlavní věcí je, do jaké míry ve vás žije Kristus. Nejdříve se pomodlete k Duchu Svatému, aby vás osvítil – abyste bez příkras po- znaly své viny, správně je vyznaly, opravdově jich litovaly a účinně se rozhodly proti nim bojovat.

Proste o živé vědomí toho, že vyznání nemá smysl, jestliže člověk některé chyby zásadně nechce odložit. Proste o světlo a o milost, aby vás tato zpověď přivedla blíž k Bohu.

Láska k Trojjedinému Bohu. Bůh je náš milující Otec, chce nás vidět šťastné a ne nám ztě- žovat život. Pokuste se tedy v plnění přikázání a náboženských povinností vidět svou odpověď na jeho otcovskou dobrotu. Pak budete v sobě zakoušet jeho přítomnost.

„Kdo mne miluje, zachovává mé slovo – a můj Otec jej bude milovat. Přijdeme k němu a bu- deme u něho bydlet“ (Jan 14,23). Naše skutky mají své kořeny v našem smýšlení, v našem věřícím postoji. Musíme se vždy znovu ptát, je-li naše víra ještě správná a živá, je-li stále ještě základem neotřesitelné důvěry v Boha.

Utvářím svůj život z lásky k Bohu a z vděčnosti k Němu? Důvěřuji, že jeho otcovská dobrota ode mne nežádala nikdy víc, než mohu? Uvědomuji si, že Bůh mě postavil na místo, kde jsem? Mám odvahu věřit, že mohu to, co ode mne chce? Snažím se milovat Boha a sloužit Mu k Jeho cti a pro Jeho lásku – nebo na něho myslím jen kvůli své spáse? Jednám z lásky k Bohu, nebo abych byla oblíbena u lidí? Jsem Bohu vděčná za život? Za žvot z víry a z milosti? Mám důvěru k Boží lás- ce? Věším, že milující Bůh každodenně řídí můj život? Důvěřuji pevně v jeho milost? Nebo v obtí- žích hned zmalomyslním? (V závislosti na pozemské jistotě nebo na horoskopu?) Snažím se o osobní vztah k Bohu? Není moje víra nedospělá? Znám ji? Vzdělávám se v ní? Čtu Písmo svaté? Nezapírám víru z falešných ohledů? Vychovávám se k samostatnému myšlení a jednání v nábožen- ském a mravním ohledu, i když na mne tato samostatnost klade větší nároky? Modlím se pečlivě? Myslím na to, že modlitba je dýchání duše nebo se modlím jen v nouzi? Odříkávám naučené mod- litby nebo se obracím k Někomu, komu mám opravdu co říci? Promýšlím naučené modlitby? Jsem si vědoma, že základem hlubšího vztahu k Bohu je ROZJÍMAVÁ MODLITBA? Najdu si pro ni čas? Snažím se aspoň občas o vnitřní ztišení před modlitbou? Nespočívá moje modlitba pouze v mluve- ní? Snažím se též poslouchat a přemýšlet? Umím také děkovat nebo jen prosit? Modlím se i za ty lidi, kteří mi nejsou sympatičtí? Prohlubuji a rozšiřuji příležitostně svou schopnost modlitby (čet- bou, duchovní obnovou, návštěvou přednášky)? Jaké je moje vnější chování při modlitbě? (Zvláště v rodině, ve společenství?) Myslím na to, že i moje práce je modlitbou? Pokládám svaté za své vzory nebo jen za pomocníky v nouzi? Pomáhám šířit ve světě Boží lásku? Namáhám se trochu, nenásilně dávat svou víru dál? Jsem si přitom vědoma, že dobrý příklad působí víc než spousta slov? AVŠAK: nevymlouvám se na svůj „dobrý příklad“ jen proto, abych ve svém náboženském egoismu nemusela už nic dělat? Jsem v rozhodujícím okamžiku skutečně ochotná k činu? „Hleďte, jakou lásku nám Otec prokázal: máme být Božími dětmi a také jimi jsme“ (Jan 3,1). Snažím se o náboženskou dospělost a o dospělost duchovní? Mám odvahu řídit se v životě v živé víře svým svědomím? Odráží se můj postoj víry v modlitbě a chování nebo setrvávám v naučeném schématu „zbožnosti“ a zvyku? Jednám jako věšící?

Láska Boží ve slově.

Bůh působí ve světě skrze slovo člověka. Tak se naše lidské slovo stává CESTOU Božího po- selství člověku. Duch svatý – Duch Kristův – působí, že v člověku skrze člověka je božský život ve světě účinný. A tento Boží Duch působící v lidském slově je duch pravdy a jednoty. „Budu prosit Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstával na věky – Ducha pravdy …“ (Jan 14,16).

Uvědomuji si, že Duch svatý jako Boží síla působí ve mně a skrze mne? Modlím se k Duchu svatému? Myslím na to, že milost je účinná jen skrze mou vlastní připravenost? Prosím o sílu, abych dokázala všechny své schopnosti angažovat ve službě Bohu nebo očekávám „řešení“ od Boha? Záleží mi na šíření náboženských pravd? Modlím se za misie? Je to, co dělám pro apoštolát, úměrné tomu, co dělám pro své potěšení? Mlčím při náboženských diskusích ze zbabělosti? Po- kládám pravdu za jednu z nejcennějších hodnot nebo zřeďuji své pojetí pravdy nezdravou četbou a povrchními hovory? Zneužívám Boží jméno a slova, která má člověk vyslovovat s úctou? Jaký je můj postoj, vztah k odloučeným bratřím? Poškozuji je svými slovy, podezíráním, povýšeností? Po- kládám se za lepšího člověka – jen proto, že jsem katolička? Trpím rozkolem a odloučením? Je to i pro mne bolest a starost, kterou chci nést? Modlím se za jednotu křesťanů?

Láska ke Kristu.

Křesťan musí spojovat zcela osobní vztah k Bohočlověku, ke Kristu žijícímu ve slávě. Kristus je pro nás poutem jednoty s Bohem i s lidmi. Je skutečně v nás a skrze něho jsme my v Bohu. Hle- dám osobní společenství s Kristem? Jsem si vědoma, že Pán žije ve mně a že mě vyzývá k následo- vání? Snažím se vytvořit si četbou Písma svatého živý obraz Krista a osvojit si jeho smýšlení? Nechám Krista působit ve světě skrze mne? Používám jako svobodná žena milosti své svobody k prohlubování svého spojení s Kristem? Jsem-li vdaná, pokládám Krista za třetího člena našeho svazku? Děkuji za milost svátostného manželství? Je pro mne společenství s Kristem zdrojem radosti a po- koje? Pokládám neděli za den Páně? Je pro mne dnem, v němž se snažím přiblížit ke Kristu a uctí- vat jej? Přemýšlet o sobě? Nebo pouze jednostranně dnem zábavy? Mám odvahu dělat v neděli jen tu nejnutnější práci? Podat k jídlu něco jednoduchého, přestože mám návštěvu? Nebo se štvu a zkazím nakonec i druhým neděli svým rozčilením? Jsem spoluvina za to, že druzí nemohou využít neděli k usebrání (zbytečnými nákupy, honbou za nemírnými požitky)? Je pro mne mše svatá přinášením oběti s Kristem za společenství – a se společenstvím? Smím přece obětovat Krista jako svůj vlastní dar! Slavím mši svatou ve vnitřním i vnějším spojení se společenstvím, anebo se zlo- bím, není-li zvolena právě ta forma, která mi vyhovuje? Připravuji se na mši svatou předem? Cho- dím na ni včas? Snažím se, aby užitek a chvála nedělní bohoslužby byly účinné i ve všední den?

Pokládám mši svatou za centrum svého náboženského života? Přijímám poučení z kázání? Stojí mi mše svatá za to, abych obětovala část spánku? Jaký je můj vztah ke Kristu v Eucharistii? Je pro mne obětní hostina – jako setkání s oslaveným Kristem – ústředním bodem mého života (mod- litby)? Těžím ze svatého přijímání užitek dobrou přípravou a uvědomělým rozhovorem s přijatým Pánem? Beru vážně požadavek lačnosti? Jaký mám vztah k obdobím církevního roku? Je mi advent a postní doba příležitostí k prohlubování nábožnosti? Je to vidět i v mém bytě a ve všedních úkonech? Přináším v pátek oběť zřeknutím se masa nebo jiným odříkáním, skutkem lásky nebo zbožnosti?

Láska ke Kristu v Církvi.

Naše láska k Bohu se musí osvědčovat a naplňovat v lásce k bližnímu. Jsme děti jednoho Otce a údy jednoho těla – církve, jehož hlavou je Kristus. Musíme se snažit vidět každý lidský vztah jako vztah ke Kristu, v jehož „Těle“ má každý službu ve prospěch druhých.

Láska ke Kristu v rodině.

Rodina je buňkou Církve a každé lidské společnosti. I pro nás je nejdůležitějším zkušebním kamenem blíženské lásky. Je správné počítat k rodině i lidi, s nimiž denně žijeme ve spojení. Naše rodina a náš domov jsou viditelné znamení lásky. Vidím skutečně ve členech své rodiny Krista, abych mu v nich sloužila? Jsem jako milující vdaná žena přesvědčena o tom, že muž a děti nepatří jen bezpodmínečně mně? Jsem přesvědčena o tom, že jsme jedno v Kristu? Vidím také své povin- nosti vůči jiným lidem a vůči společenství? Nebo se angažuji pouze v rodině? Snažím se jako svo- bodná činit své bližní šťastnými? Cítím se osamělá, protože myslím jen na sebe? Vidím nouzi druhých? Pěstuji podle svých možností křesťanské společenství?

Jak se jako vdaná chovám ke svému muži? Namáhám se vždy být mu Životní družkou? Máme tu a tam čas jen pro sebe? Máme společné duchovní zájmy? Využíváme společně účelně volného času? Nesu se svým mužem jeho starosti? Kladu na něho přílišné finanční nároky, které při svém postavení nemůže splnit? Nehospodařím s financemi bez jeho vědomí? Pečuji o sebe a zdobím se také pro svého muže ne jen pro návštěvníky? Mám pro manžela láskyplné porozumění? Nemluvím jinde o našich intimních zážitcích? Hledám odvahu u Krista, když se muž duševně a tě- lesně odvrátí?

Jak jednám se svými dětmi? Pokládám je za Boží dar a za svěšený úkol? Hlásím se k nim přes jejich tělesné nebo duševní vady nebo osobní chyby? Mám je přesto ráda? Jsem-li bezdětná – ač zaviněně nebo nezaviněně – snažím se to statečně snášet? Mám odvahu vychovávat děti k jed- noduchosti nebo na nich ukazuji „naše postavení“? Snažím se poctivě vzbudit v manželovi zájem o výchovu dětí nebo ho volám pouze k trestům? Prohlížím školní práce dětem? Nejsou moje výchovné zásahy závislé na mých náladách? Jednám se všemi dětmi stejně? Dbám přitom na indivi- dualitu každého z nich? Trestám chyby nebo pouze hmotné škody? Netrestám proto, abych měla pokoj? Jak se při trestání ovládám?

Provokuji děti ustavičným plísněním a kritizováním? Odpouštím, když o to děti prosí? Při- pomínám stále dětem jejich spáchané chyby? Brzdím svými sobeckými nároky osobní rozvoj odrostlých dětí? Stojím jim v cestě při volbě povolání (v domněnce, že jsou tu v prvé řadě pro mne)? Snažím se vdaným a ženatým dětem pomáhat a dělat jim radost, aniž bych se mezi ně vměšovala? Beru vážně náboženskou výchovu dětí a dávám jim dobrý příklad? Modlím se za svou rodinu a se svou rodinou?

Jaký mám vztah k rodičům, sourozencům a příbuzným? Usiluji denně znovu jim porozumět, nedělat jim bolest, i když jsem jiného mínění než oni? Jsem si vědoma, že se všechno nemusí řídit podle mne myslím také na druhé? Přičiňuji se o to, aby náš rodinný život byl krásný? Nezavírám oči před prací, která musí být vykonána? Jsem ohleduplná, uctivá a šetrná k rodičům? Vidím na nich chyby – opravňuje mne to k tomu, abych přestala plnit své povinnosti vůči nim? Dokáži pone- chat druhým – i v rodině – jejich soukromí? Nebo se členové naší rodiny necítí dobře, protože se všechno plete do všeho? Umím prosit za odpuštění a děkovat za ně? Je můj přínos do společné domácnosti úměrný? Podporuji příležitostně příbuzné (i duchovně a pomocí v práci)?

Jak jednám s podřízenými? Jsem si vědoma své zodpovědnosti za ně? Pomáhám jim, aniž bych „vládla“? Záleží mi na rozvoji jejich osobnosti? Projevuji jim úctu a vděčnost nebo pokládám všechno za samozřejmost? Jaký je můj postoj k lidem, kteří vykonávají veřejné služby (úředníkům, prodavačům a pod.)?

Jaký je můj domov? Je v našem domě atmosféra domova? Vedu domácnost jednoduše a přiměřeně nebo přepínám? Odlišuji neděle a svátky od všedních dnů malými pozornostmi, především radostnou pohodou? Mám odvahu přijmout neohlášené návštěvy a prokázat jim pohostin- nost srdce?

Láska ke Kristu v každém společenství a v každém bližním.

Církev je všude tam, kde se člověk snaží vidět v druhých Krista a pro Krista jim sloužit. Čím více žije v každém společenství Kristův duch, tím víc může působit ve světě. Jsem si jako úd viditel- né Církve vědoma své odpovědnosti? Snažím se přizpůsobit se společenství, v němž žiji? Dělám něco pro druhé? Nebo myslím jen na sebe? Pomáhám podle možnosti při plnění úkolů církve pře- devším ve farnosti? Pomáhám nezištně svým bližním, mám pro ně porozumění? Nebo hledám stále jen svůj prospěch? Chci být středem pozornosti? Je moje pomoc službou nebo diktaturou? Jsem ochotna převzít i nepříjemné nebo nenápadné úkoly? Očekávám za svou práci chválu? Pomáhám odstraňovat nedostatky nebo jen kritizovat? Vím, s kým se přátelím, aniž bych farizejsky soudila? Zachovávám svěšené tajemství? Přijímám kritiku druhých, přijímám kritiku svých přátel?

Dokáži říci druhým přijatelným způsobem i nepříjemné věci? Žárlím na domnělou nebo skutečnou přednost druhých?

Jak se chovám ke knězi? Jsem připravena ochotně, ale nevtíravě pomáhat? Jsem přívětivá, charakterní, skromná? Nepomlouvám? Dám se pomluvami odradit od svých úkolů? Jsem si vědo- ma, že i kněz má své chyby a že mu pomohu více modlitbou než kritikou na nepravém místě?

Snažím se vidět Krista ve svých bližních? Nejsem nepřívětivá? Bezohledná? Nemilosrdná? Reptám proti všem a ztrpčuji jim život? Pomlouvám je? Pokouším se utišit spory? Pokouším se diskrétně upozornit na chyby? Pokládám za bližního každého, kdo teď a zde potřebuje moji pomoc a lásku? Umím přinést také nějakou oběť pro své přátele? Mám úctu k životu? Mám úctu k ženám v požehnaném stavu? Jsem v tom příkladem druhým? Ohrozila jsem život druhých neopatrným nebo nezodpovědným chováním? Na ulici, v dopravě a podobně? Svedla jsem jako hostitelka řidi- če k požívání alkoholu? Nedávám v něčem špatný příklad? Snažím se vždy dobře smýšlet o dru- hých? Volím při nedorozumění vždy nejlepší možný výklad? Odpouštím ze srdce? Mám odvahu udělat první krok k dorozumění?

Láska ke Kristu v lidech DRUHÉHO POHLAVÍ.

Zralá žena se k chlapcům a mužům chová nepředpojatě a přirozeně. Bere vždy v úvahu, že muž (chlapec) reaguje jinak než žena. Respektuje hranice, které nelze lehkomyslně překračovat. Pohlavní LÁSKU JE TŘEBA PĚSTOVAT A OVLÁDAT. Jsem si vědoma své zodpovědnosti vůči lidem druhého pohlaví? Umím být přátelská, aniž bych propadla závislosti? Dovedu se držet v mezích, i když se chci uplatnit? Mám odvahu omezit vztahy, které se mohou stát nebezpečnými? Zachová- vám svůj postoj stále čistý? Pamatuji na to, že způsob mého oblékání není mužům lhostejný? Nejsem vyzývavá? Chovám se vždy tak, abych to mohla zodpovědět svému muži a dětem? Jsem si vědoma své zodpovědnosti za své pohlavní schopnosti a citlivost v této oblasti? Čistota je přede- vším DUCHOVNÍ POSTOJ – přisvědčení ke všem mým ženským silám a schopnostem ve vztahu k mé zvláštní ÚLOZE na světě? Jsem „ctnostná“ jen navenek – a ve svém nitru živím nezdravé přání a představy? Oblékám se s jemným vkusem? Jsem přepečlivá nebo nedbalá? Honím poslední módu, abych nevypadala staromódně? Bez ohledu na svědomí? Dělám podívanou ze svého půvabu a zapomínám, že jsem pro druhé Pokušením, i když se jim mé způsoby líbí? Pěstuji nezdravá přátel- ství? S ženatými muži? A ospravedlňuji se milosrdenstvím a soucitem? Zacházím se svým tělem s patřičnou zdrženlivostí, ale bez pruderie (přehnaná stydlivost a malichernost v tomto ohledu)? Přeháním nebo zanedbávám péči o tělo? Čtu nečisté knihy, časopisy a navštěvuji divadlo a filmy, které otravují moji fantazii? Vedu, poslouchám nebo trpím nečisté nebo dvojsmyslné řeči? Zneužívám SOBECKY sil, určených pro manželství (sebeukájení, antikoncepce, manželská nevěrnost, pohlavní styk před svatbou)?

POSTOJ SVOBODNÉ ŽENY.

Pěstuji vědomě dobrá přátelství, ve kterých především DÁVÁM? Umím se chovat laskavě a srdečně, aniž bych byla současně důvěrná? Mám-li ženicha, přesvědčila jsem se o správnosti jeho náboženského smýšlení a jednání? O tom, zda jeho osobní a finanční poměry jsou v pořádku? Chováme se k sobě korektně v sexuálním ohledu? Modlíme se jeden za druhého?

POSTOJ VDANÉ ŽENY.

Muž a žena se stali v manželství jedním tělem. Tato jednota má svůj vrchol a tělesnou i du- ševní blaženost v manželském aktu – uskutečněném v řádu manželství. K úplnému manželskému společenství patří i opravdová „hra lásky“. Vzájemná náklonnost má být vždy znovu probuzena a živena ve vzájemné lásce a úctě před Bohem. Smyslové něžnosti – pohledy, doteky – jsou v manžel- ství dovoleny i mimo manželské spojení. Pohlavní harmonii poslouží čas od času ohleduplná, vzá- jemná zdrženlivost – stejně cenná je však pro manžele i hra lásky bez dokonání manželského spo- jení. Úplné uspokojení nesmí být ovšem zamýšleno. Dojde-li k tomu přitom někdy mimovolně, není hříchem. Nelaskavé odmítnutí manželského odevzdání může být proviněním, není-li k tomu žádný tělesný nebo duševní důvod: jde o zranění pomáhající a léčivé lásky. Jsem při manželském setkání vždy starostlivá a pečlivá? Myslím na to, že si musíme navzájem sloužit? Snažím se (v ho- vorech s manželem a v chování k němu), aby nám sex nezevšedněl?

POSTOJ DÍVKY.

Správný stud vyžaduje znát typické ženské části těla a zacházet s nimi s úctou – nedávat je zbytečně poznat a zacházet s nimi druhým lidem. Je dovoleno, dokonce je třeba, aby se mladý člověk dobře obeznámil se svým tělem. Dělej to klidně, ne příliš často. Pomůže ti to nabýt jistoty ve vztahu k pohlavním věcem. Sama dobře znáš, kdy by tato potřeba měla povahu škodlivé žá- dosti. To si musíš čestně přiznat. Snaž se být vůči sobě rozumně zdrženlivá. Pak nebudeš ani pře- hnaně stydlivá ani nestydatá a nemusíš mít obavy. Čistota vyžaduje, aby ses úmyslně pohlavně nevzrušovala a nenechala se vzrušovat. Pocítíš-li samovolné vzrušení, nemá to nic společného s hříchem. Také různé představy a zážitky ve snu jsou zcela přirozené. Pěstuji vůči sobě nutnou zdr- ženlivost? Nevzrušuji se zbytečně?

Střežím svou fantazii v čistotě? Pokud to záleží na mně? Odmítám nečisté knihy, časopisy, když druzí je neodmítají? Nebo si namlouvám, že všechno snesu?

Láska ke Kristu ve světě.

Křesťané mají ve světě splnit Boží úkol. Kristus nás potkává v lidech a ve světě. Opravdová služba ve světě je vždy službou lidem a tím vtělenému Bohu. Svět je Boží dílo, které nám bylo svěřeno.

MŮJ VZTAH K PENĚZŮM A MAJETKU.

Jsem si vědoma své zodpovědnosti vůči majetku druhých? Jak zacházím s majetkem za- městnavatele? Nahrazuji škody? … Jsem závistivá? Posuzuji lidi podle majetku? Pomáhám podle možností (svých) a podle svého vlivu (tam, kde jsem)? Pokládám svůj majetek především za úlohu? Plním své povinnosti nájemnice nebo bytné? Leží mi na srdci bydlení rodin, zvláště s mnoha dětmi? Platím včas dluhy? Pokládám své finanční možnosti za závazek vůči společnosti nebo za pro- středek k ovládnutí druhých?

Jaký mám vztah k chudobě a bídě druhých? Zavírám před ní oči? Umím si příležitostně odepřít nějaký požitek (abych mohla vykonat skutek lásky)? Uvědomuji si, že všechno, všechna hmotná dobra (i mzda) jsou mi svěřena Bohem a že jich mám užívat rozumně (ani marnotratně, ani lakotně)? Jsem trpělivá, když mě někdo o něco prosí? „Kdyby bratr nebo sestra byli nazí a neměli na denní výživu a někdo z vás by jim řekl: jděte v pokoji, zahřívejte se a nasycujte se, ale nedal jim, co potřebují k životu, co to prospěje? S vírou je to tak: nemá-li skutky, je mrtvá.“ (Jak 2,15-17)

LÁSKA KE KRISTU V MÉM POSTOJI K PRAVDĚ.

Pravda znamená, že naše mluvení a jednání s lidmi odpovídá naší lásce ke Kristu. Říkám bližním pravdu, protože v nich potkávám Krista? Říkám pravdu, i když je mi to zatěžko? Je celé moje chování pravdivé, nebo se přetvařuji? Lichotím lidem, abych si je naklonila?

Myslím na to, že každý člověk má právo na dobrou pověst? Rozšiřuji klepy a pomluvy? Mám odvahu takové řeči uvést na pravou míru a napravit způsobené škody? Jak mluvím o nepří- tomných? Lžu z vypočítavosti? Z nerozvážnosti? Ze zbabělosti?

Stojím za tím, co říkám, a nesu důsledky? NEBO pokrytecky MLČÍM, zejména když dojde ke konfrontaci? A mluvím jen na nepravém místě? Mám odvahu hájit bližní v pravdě? Umím zachovávat svěřené tajemství?

Láska ke Kristu v práci a povolání.

Pokládám práci za Službu Bohu a lidem, nebo jen za prostředek výdělku? „Cokoliv mluvíte nebo činíte, vše čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista.“ (Kol 3,17) Pracuji spolehlivě a pečlivě (i v nepří- tomnosti nadřízených)? Jsem v práci vytrvalá? Odvádím vědomě pouze průměrnou práci?

Dělám jen to, co je bezpodmínečně nutné? Jak využívám pracovní dobu? Snažím se jako Žena ovlivnit muže, aby cítili sociálně?

Jsem-li nadřízená, jsem spravedlivá? Snažím se, aby podřízení měli z práce radost? Snažím se spoluvytvářet na pracovišti zdravou, radostnou, lidskou atmosféru? Kritizuji na správném místě? Modlím se za své spolupracovníky, zejména za ty, s nimiž jsem v nějakém napětí? Hledám v práci její lepší stránku? Konám i domácí práce pečlivě a s láskou? Zachovávám i v pracovním prostředí věrnost svých osobních závazků a respektuji závazky druhých?

Láska ke Kristu ve mně samotné.

Dnešní člověk je v nebezpečí stát se produktem mas: myslet, co myslí druzí, a dělat, co dě- lají druzí. Opravdové spojení s Kristem vyžaduje péči o vlastní duchovní a tělesný život: být sebou samým, dát se vést Kristovým duchem. Rozvíjím svoji osobnost? Mám odvahu jít svou cestou, jestliže jsem ji poznala jako správnou? Tvořím si svůj vlastní názor? I proti „veřejnému mínění“, módě a pod.? Najdu si čas k přemýšlení? Zachovávám ve svém životě hierarchii hodnot? Jsem spokojena se svými hmotnými poměry nebo stále sním o „lepším“ životě? Pěstuji své zvláštní vlohy a zájmy? Dávám přednost dalšímu sebevzdělávání před pouhou zábavou? Jak využívám svůj volný čas? Umím se radovat i z maličkostí? Jsem si vědoma zodpovědnosti za své zdraví? Pečuji o ně rozumně? Dokáži snést bolest bez nářku?